Děti jsou naše plody

Začal nový školní rok. Nová naděje, že to letos bude lepší, nebo stejně dobré, jako loni. Rodiče prvňáčků mají strach, jak ten jejich chlapeček či holčička zvládne tu obrovskou změnu. Rodiče starších si povzdychnou: Tahttps://www.zuzanaledvinova.cz/jak-porozumet-svemu-diteti-placeny-e-book/k zase celý rok chystat svačiny, kontrolovat, dokupovat, foukat bebí, řešit bla, bla, bla … Strach se mísí s pýchou a dojetím, když je vidí vcházet do třídy nebo, pracovat při ukázkových hodinách. Moc dobře si uvědomují, že takto to bude dalších devět let. Děti jsou  plody nejen naší lásky, výchovy, péče, ale jako se všecko v přírodě  vyvíjí, plyne, pohybuje se, i děti vyzrávají. A každé z nich jinak rychle. Nezapomínejme na to: Když drží tužku třemi prsty, při psaní vyplazuje jazyk a píše „celý tělem“. Když píše kolečko proti směru hodinových ručiček, a ještě odspodu nahoru. Když jsou čárky kostrbaté. Když čte Živou abecedu či Slabikář vzhůru nohama, a jde mu to zcela dobře. Když píše do jiného sešitu a je mu to jedno. Když píše číslice obráceně, je na ně pyšné, a když ho upozorníte na chybu, nevidí ji…. Když píše zprava doleva. To je totiž normální…. Více se dozvíte v knize poklikem na odkaz: https://www.zuzanaledvinova.cz/jak-porozumet-svemu-diteti-placeny-e-book/ My ho to přeučíme na náš systém zleva doprava, shora dolů, trochu mu znásilníme  jeho představy o kráse, o rychlosti práce. Hodnotu nebude mít jeho radostné ponoření se do činnosti pro samotnou činnost, jeho flow, ale výsledek a jakési hodnocení, nějaká čísla…k nechápání…a tisíc dalších věcí. Naučíme ho, že se pracuje, i když se nechce, na každé práci si má najít něco hezkého. Naučíme ho přijímat některé nevychované, neschopné a líné spolužáky, jako normu ve společenství. Naučíme ho občas přejít nespravedlnost vůči své osobě a druhým…a tisíc dalších věcí… Jen…nezapomínejme: Naše dítě je ještě malé, tvárné a zcela ne vyvinuté stvoření, kterého neposlouchají prsty při psaní, oči při čtení. Ucho si taky občas dá pohov při poslouchání nebo rozlišování hlásek. Jazyk v puse jakoby občas spíš překážel… Taky jsme to tak nějak, všelijak přežili a byli udivení za pár let, že tři sta třicet křepelek, co tak nesmyslně přeletělo ty střechy… už umíme vyslovit. Prsty dokážou kličky, smyčky podle předpisu, začneme chápat, na co se nás ptají ve slovní úloze… a tisíc dalších věcí.    Někdo je už v září pěkně uzrálý, jako na výstavu ovoce a zeleniny, další je už na marmeládu, no a jiný, jiný je jak zelená švestka, která jednou taky “ dojde a bude  bude taky mňam.“

Chce to jen čas a cvik.