Já upřímně nechápu tazatele, ale občas se mě na to někdo zeptá.
Jasně, že rodiče. Ze zákona mají rodiče právo a povinnost se o děti starat.
Jsou odpovědní za to, jak prospívá, jak se dítě chová, co umí nebo neumí.
Pokusy diktatur, ve smyslu “ dejte nám dítě a my, rozumějme společnost, si ho vychováme k obrazu svému,“ tady byly už ve fašistickém Německu, komunistických vládách socialistických států. Doma se často mluvilo jinak než venku a rodiče apelovali na děti, aby toto a ono nikde neříkalo. Občas jim děcko bezelstně připravilo nejednu horkou chvíli.
Ve školách a institucích bylo dítě masírováno ideově příběhy, slogany a hlavně strachem vyjadřovat své názory. Nechtít nic, co nechtěl jakýsi kolektiv. To bylo podezřelé a proti všem a vůbec…“ my ti ukážeme. “ Vyzdvihovat sebe!!! Proč? My to nechceme, tak proč bys to chtěl ty? To bylo v éře socialismu normální.
Individualita byla tvrdě potlačována a trestána.
Po roce 1989 lidé volali po možnosti vstupovat do výchovy a vzdělávání aktivně.
Chtěli si dítě vychovávat po svém. A tak to má být.
Jen se jaksi zapomíná, že se svobodou a možnostmi roste i zodpovědnost a nároky na rodiče. Měli by se zajímat o své dítě doopravdy. Měli by mu rozumět- mrkni sem.
Dnes je nutností zajímat se o prenatální vývoj dítěte, o očkování, složení léků, potravin, vzdělávací plány školek a škol. Kvalitu učitelek a učitelů. Vedoucích kroužků. Rodiče musí vyhledávat odborníky, kteří mému dítěti poskytnou v souladu se svou vizí to nejlepší, co okolní svět nabízí. A to je náročné.
Tady jsme jako rodiče konfrontováni s naší úrovní vzdělanosti, nadhledu, moudrosti. S naší vůlí, chutí zajistit možnosti finanční i sociální. Jsme konfrontováni s naší leností, nechutí, pohodlností, s našimi nezpracovanými emocemi. S naším chtěním a nechtěním. S naším výběrem partnera pro dítě. S naší nejistotou. S našimi schopnostmi – neschopnostmi se domluvit.
Jak bychom rádi hodili na někoho jiného, že naše dítě něco odmítá a nechce poslouchat. Rádi bychom slyšeli omluvu pro sebe, že my za to nemůžeme…
Jasně, že nemůžeme za jeho vlastnosti, skony, nadání či nenadání. To je jeho vlastní.
Ale my, rodiče jsme ti, kteří ho musíme naučit s tím, co dostalo do vínku, žít. Musíme poznat, v čem je naše dítě dobré, jak může své talenty rozvinout, uplatnit, zúročit.
Popřípadě si jimi dobře vydělávat. To je nejdůležitější úkol všech rodičů. Měli bychom ho naučit poznat se a mít se rádo takové, jaké je.
My nemůžeme vědět, kam se společnost posune. Jaké budou podmínky, možnosti techniky, za dvacet, třicet a více let. Co bude naše dítě ve své dospělosti potřebovat. Vždy každý rodič vychází z tady a teď. Budoucnost jen odhaduje.
Co víme určitě: Musíme své dítě připravit na život mezi lidmi. Dnes se tomu říká, že musí mít kompetence.
Někdy se zapomíná na to, že jsme součástí živočišné říše a tam vládne vždy zákon silnějšího. Nejbujnější samec… nejharmoničtější, zdravá a vyrovnaná samice. On a ona jsou schopni vyvést a zabezpečit krásné, zdravé a schopné potomstvo.
Lidé se stále srovnávají s těmi nejlepšími. Chtějí být silní, krásní, bohatí tak, aby si mohli dovolit co možná nejpříjemnější život. Srovnávají úroveň vzdělání a vzdělanosti, zdraví,krásu,pohodlnost svých bytů, domů, dovolených, aut.
Dnes už naštěstí lidé posuzují celkovou spokojenost i bez špičkového materiálního zabezpečení. Nicméně lidé se v kolektivu stále porovnávají. Srovnávání je vede i v dobrém smyslu.
Ale jen ti nejlepší vědí, že oni jsou nejlepší proto, že mají v sobě vypěstované hranice, jistou úroveň, schopnost počkat a naopak odvahu vyrazit, když je třeba. Nepoddat se při neúspěchu. Musí umět ustát nespravedlnost, čelit posměchu a klackům pod nohama od neschopných, zato mocných.
Musí uplatnit odvahu a vytrvalost.
No a právě tyhle schopností uspět, chcete-li kompetence ke šťastnému a naplněnému životu, se vychovávají rodinou. Nikým jiným.
Nikdy bych nechtěla, aby mi někdo vychovával moje děti. Já a můj muž jsme ti, kdo je chtěli, kdo je přivedli na svět, těšili jsme se na ně, báli o ně, pracovali pro ně a jsme pyšní na to, jací jsou.
PS.: Všimněte si prosím, kolikrát jsem zde použila slovo muset….pro někoho je to téměř sprosté slovo, hlavně při výchově dětí. Lidé ho berou jako nějakou degradaci osobnosti.
Jen silní ví, že oni prostě musí nebo něco nesmí a mají to nastavené v sobě. Proto jsou právě silní.
Starší generace ho brala jako slovo normální. Bez toho muset- nesmět se žít nedalo.
Jen… ono na něm bylo taky něco dobrého. Naše babičky nebraly antidepresiva, neužíraly se nemožností doletět na druhý konec světa, mít přešitý nos či cokoliv jiného.
Lidé dělali, co mohli a dost často žili ve svém flow. Uplatnili svá nadání alespoň v rozsahu, který jim byl umožněn. A hlavně mohli si udělat na sebe čas. Neříkalo se nahlas ujištění „mám tě rád“, protože to prostě cítili.
Nejnovější komentáře