Když se nám to malé narodí, staráme se, pečujeme. Odháníme od něj vše zlé a nepěkné.
Jsme pyšní na to, jak se nám děťátko povedlo. Plníme mu jeho přání a těšíme se z jeho spokojenosti. Není nic, co bychom mu odepřeli, pokud se můžeme podílet na jeho radosti a štěstí.
Kámen úrazu je v momentu, kdy má jít do kolektivu a obstát v něm.
Takových dětí, které jsou zvyklé mít uspokojené své potřeby je tam najednou hodně. Nikdo nechce počkat, podělit se. Chce mít pozornost. A teď…vznikají konflikty. Mateřská škola ( pominu- li jesličky) je první sociální nárazník.
Moc se mi líbí pravidla paní Ivy Vítů ( zdroj Pinterest), která jednoduše vyjadřují to, k čemu máme malé děti vést, o čem si s nimi máme povídat.
Když přijde dítě do první třídy základní školy, někdy samo se sebou svádí boj právě v těchto pravidlech.
Pokud tato pravidla má z rodiny správně nastavená, v průběhu té první třídy se chování srovná tak, že chodí domů s pochvalami, oceněními. Ten, kdo to srovnané nemá, na to doplácí. Marně se rodiče rozčilují, že to on (ona) náš ( naše) by nikdy….A to by se divili. Děti zkouší svět, a někdy i vědí, že by to a to neměly, ale …co kdyby to šlo? Mrkni sem, tady je víc.
Tu zkusí za dveřmi klíčem vrypy do stěny na chodbě, do dveří wc, tu zkusí zmuchlaný toaletní papír namočit a hodit ho na strop – krásně se připlácne…a přelézt stěnu záchodu, nebo spláchnout pomůcku či hračku, zpřeházet bačkory, přendat věci z pytlíku na tělocvik někam do jiného pytlíku – óóó, to bude srandy…
Nebo co třeba zvěstovat spolužačce, že ten její děda, co pro ni chodí je huuustě tlustej. Nebo: “ nebudeme s tebou kamarádit, dostala jsi jedna mínus a my jedničky!!!! “ Nebo pohanit či zničit obrázek či výrobek! Nebo: “ ty nemáš tátu ( mámu) a my jo..!“ Nebo…
No, být v kolektivu, není žádná procházka rájem. Žijeme v společnosti bytostí omylných, nedokonalých- lidí. Těch večerních a ranních trápení. To překonávání se, ten denní mus… Člověk by chtěl dítě před tím vším uchránit.
Ale to je právě to, co dítě zoceluje. Překonává to někdy samo, někdy s pomocí nejbližších – mělo by být – rodičů. Jejich zázemí, ochrany.
Pokud jsou pravidla v rodině pevně ctěná a dodržovaná od mala, pokud má dítě oporu, která počítá i s momentálním selháním dítěte, jeho vrtochem, kolektiv mu bude užitečným zdrojem poučení a obohatí ho.
Vychová ho a připraví ho na život.
Jen důležitá zpráva: sami dospělí se musejí podle těch pravidel chovat i k sobě navzájem.
Nejnovější komentáře