Zasněžená plocha je ideální herna pro děti.

 

 

Neumažou se, mohou vytvářet ze sněhu, co chtějí, mohou se klouzat, lézt, smekat, koulet, válet, házet… na co si vzpomeneme. Ta volnost.

 

Naprosto úžasné k rozvoji celkové motoriky těla, k vytváření sociálních vztahů a vazeb.

 

Bez správné motoriky není správné myšlení.

 

Bez hezkých vztahů a vazeb na kamarády a spolu aktivně strávené chvíle, není radosti.

 

více: zde

 

Zasněžené pláně, kopečky, haldy, schody, potoky jsou úžasné ke zkoumání vlastností sněhu a materiálů. Je-li sníh mokrý, postavíme z něho figurky, sněhuláky, roztodivné předměty, iglú, bunkr, hradby, klouzačky…

 

 

 

Když je zmrzlý, frčí na něm boby, já na igeliťáku nebo igelitové tašce, naplněná plastová  lahev a hlavně, po zadku to sviští, jedna báseň. A co víc, jsem stále čistý.

 

Dá se cucat a olizovat. Dokonce i kousat.

 

Textil odolává dle jeho stupně odolnosti proti vodě. Ale co takové pletené rukavice? Ty se nacucají hned a ještě to mokré namrzá a studí. Ruce zčervenají, zebou.Tolik fyzikálních zákonů za chvíli, a na sněhu.

 

Bydlím ve středních Čechách , 269 metrů nad mořem. V zimě tu leží sníh tak týden na konci ledna a týden kolem poloviny února. Jinak občas “ pocukrováno“, vesměs však – sněhová bída.

 

V této době jsou moji žáčkové bez písemných úkolů výměnou a slibem, že promrhaný čas nad sešitem budou trávit na stráni, kopečku či rovince pokryté sněhem.

 

Chci, aby se venku děti vydováděly, pořádně se pak nejedly, vyspaly a pak jim to ve škole jde samo.

 

 

Jsou spokojené a o přestávkách je o čem si povídat, ve výtvarné a pracovní výchově o čem pracovat.

 

 

Moc se za děti přimlouvám, nechte vaření, uklízení a běžte s nimi, nebo je pusťte samotné , ony se o sebe postarají.