Můj příběh

 Můj příběh se začal narození prvního dítěte.

Bylo to velice očekávané a chtěné miminko- chlapec. Při porodu se však netrefil do porodního kanálu přímo a hlavička se tak hmoždila asi déle , než bylo nutné.

                                                                

Dle zdravotního personálu to nebylo nic moc neobvyklého, jen porodník mi řekl, že budeme chodit na cvičení, jinak by dítě nemuselo chodit, ani sedět!

 Byli jsme šťastní rodiče a nepřipouštěli si verdikt lékaře. Do poradny jsem chodila pečlivě a dítě jsme rozvíjeli podle svých nejlepších úmyslů a dovedností. Tenkrát jsem neměla ponětí o Vojtově metodě, proč ji cvičíme… za socialismu se o problémech moc nemluvilo, nikdo nic nevysvětloval. Jen mi ukázali, jak co máme cvičit a kdy přijdeme na další kontrolu.

 Chlapeček se vyvíjel velice ukázkově, jen zapojoval o něco méně jednu stranu těla. Nebylo to nic moc velkého, ale všimnout se toho dalo. Zvýšené napětí na pravé polovině těla.

 Vývoj by dobrý a v roce a půl se napětí upravilo a my byli vyřazeni z poradny.

 Dítě nám dělalo velikou radost. O to horší byla školní docházka.

 Problém soustředění, orientace v číselné řadě, pamětné osvojování si sčítání a odčítání. Všecko toto dělalo potíže a dalo nám velikou námahu. Když si představíte, že jsem učitelka 1. stupně ZŠ a problematiku velice dobře ovládám, metody a formy výuky… o to víc mě bolelo, že u vlastního dítěte nejde výuka normálně.

 Spoustě dětem jsem dala vzdělání a bez problémů a u vlasního…domácí příprava, opakování třetího ročníku, domácí příprava, různé metody náprav, cvičení, rozvoj v oblasti sportu, malování, hudební…prostě neustálá náprava toho, co se při porodu trochu pohmoždilo dělalo v životě problémy.

 

              

 Věděla jsem ze studia vývoje duše, že do devátého roku dítěte, pokud dojde k opakování ročníku, nenadělá to takovou škodu, jako pozdější opakování, domluvila jsem se s třídním učitelem, a dítě opakovalo ročník. Trochu jsme si oddechli a chlapec dokončil devítiletku.

 Protože jemná motorika, lehký atopický ekxém na prstech a zájem o činnosti šroubování, manipulace s nástroji…nebyla na té úrovni, aby se šel vyučit, bylo třeba zvolit střední školu, která neměla velký nárok na matematické dovednosti. Rozhodnutím byla střední zemědělská škola. K potížím soustředění přistoupila běžná pubertální liknavost a freevolnost a došlo i na opakování druhého ročníku.

 Pro rodiče stálé nervy: zlobení se nad tím, že si dítě neuvědomuje hrozbu, že nebude mít vzdělání, nenajde práci…Do školy i přes všecky potíže chodil vždycky rád. Bavila ho, jen neměl vůli se připravovat. Pro mě to byl osobní boj: vydržet věčné popostrkávání, mluvení jakoby do prázdna nebo se na to vykašlat a nechat průběh na něm, ať si “ vyžere“ , co si nadrobil“?Neprospaných nocí, rozčilování jsem si užila víc než dost.

 Díky podpoře kolegyň, manžel raději mlčel, neměl na to nervy( dosti časté, že jeden z rodičů neví, co s tím a tak se moc nezapojuje…což je „výborná podpora“), jsem to vydržela a kýžená maturita sice byla až na podzim, ale pro mě to byla olympijská medaile.

 Po maturitě nebyla nikde práce. „Výborně se strefil“. Vše bylo obsazené už absolventy maturity z května a teď – co?

 Naštěstí díky zájmu o sport se chytil na horách, jako instruktor snowboadingu a lyží a přes léto v agentuře pro volnočasové aktivity.

 Překlenulo se tím období hospodářské krize a jakmile byla volná místa, po čtyřech letech, vrátil se do našeho města a pracuje v továrně na stálý pracovní poměr na místě, kde je spokojený.

 Život si každého zařadí přesně na tu pozici, na které má být.

 Dnes je spokojený mladý člověk, který si uvědomuje , co jsme pro něj udělali, často o tom mluví a uvědomuje si i to, že za některé věci si může taky sám.

 

                                                        

 Závěrem:

 Ač jsem na cestě se svými dětmi prožila někdy složité a nepříjemné chvíle a i po dlouhý čas, těch krásných chvil bylo víc. Naučila jsem se přijímat věci tak jak jsou, že za velké úsilí přijde třeba jen drobná odměna. Nevkládám velká očekávání do ničeho a raduji se z maličkostí. Za to jak to všecko je jsem vděčná.

Ony  všední dny a maličkosti jsou vlastně nejdůležitější. A někdy i maličkost může člověka posunout k velkým cílům.

 Vše bylo velkou lekcí a děkuju za ni.

 Na prožitém bych měnila některé věci a postoje, ale nedá se měnit nic.